Jdi na obsah Jdi na menu
 


 
Bez bázně a hany ,
Vydal se mezi stěny,
Král je nadohled,
Temných sil to slet.
Mám ještě práva?
Valí se snad láva?
Přeji pěkné probuzení,
Kde vše, nic není.
Na vršku sálá žár,
Však lačných očí pár,
Se rádo stmelí,
Nic, co k boji velí.
Bojí se, tká a žízní,
Lidstvem dvojí trýzní,
Nedoslýchal? Nedojed?
Vždy levou hybaj vpřed!
Nu což, tak jsme se seznámili,
Ďábel v těle, duší Boží Duch
A já tušil, že Mefisto slintá vzduch,
Já ztrácel jeho vid i sluch.
Tím stal jsem se jeho pánem,
Nevěda, sděloval mi řeči vševěda,
A kdyby na mne padl kámen,
Bylo mi, jak ze zad scházím medvěda.
Vyprávěl mi a to mne zaujalo,
Že po 2tisíc let drží v hrsti lidi,
A že je mu to málo, když se to ujalo,
Však dědek za dědkem v Římě na to civí,
Že v jednom rozdmýchaném řádku,
Jdeme spolem pěkně po pořádku,
Že nesetkal se ještě s člověkem,
Který mu unik a věnoval Lásku všem.
To blábol pro lidi jsem vymyslel,
Abych měl v kójích zatracenců,
To, co po mne chtějí, lásky žel,
Do smrti věčných odvedenců.
Poslouchal jsem do detailu,
Co zjevuje mi teď již sluha,
A z plna hrdla zapěl jsem mu,
Lidé v Lásce, jdou-li ztuha,
Na sobě nesou jiný kříž...
To věru by byla zpráva k příteli,
Kdybychom my slepí zvěděli,
Jak chutná jeho dech, Krishni
Dosíci se svého lidského práva
Že temnotou je a ve tmě sláva,
Že světlo vyzařuje potměšile,
Ve stínech Duchů žil a žije,
Dokud mysterium vlekle šije,
A nepoddá se iluzi a zdání,
Je tím, čím byl, je a bude tak,
Jak, když se Slunce sklání,
A Měsíc vystoupá nad oblak.
Do toho všeho zas promluvil,
To všechno je jen dočasu,
Usneš zase pro její krásu,
Hleď, jak jsi k ní tiše nyl.
Věděl jsem, koho mám za ‚přítele‘,
Věčnost ve dvojí zas s chutí slil,
Byl zase tu, ďábel bezpohlavní,
A já, bych jeho krev zas vpil.