Amor Purus
Mojí M.
I
Zdálo se mi, já usnul na pár chvil,
jak spatřil jsem Tvou lásku kvést,
mně se náhle život v srdce vpil
a cítil tlukot jeho se k Tvému vznést.
Pak v lůně přírody na sebe jsme pomyslili,
když měsíc vyplul za bílého dne
a naše dvojí se už dávno v jedno slily,
moje touha se jen k Tvojí touze pne.
Já prosil jsem Vás, múzy přelétavé,
prosil o zázračnou chvíli, o milost,
teď přestaňte již zpívat melodie tklivé,
ztichněte, vždyť má M. je každodenní host.
II
Já prožil jsem již drahnou řádku dní i let,
bez záblesku očí Tvých, nemohu déle otálet,
ve mně se zas a znova plamen lásky vzbouzí,
bez loubí Tvých řas se mysl skloubí s nouzí.
A moře smutku kol a v srdci žal a v srdci žal…
Nemohu se již, odpusť upřímnost, v žití odvážiti více
bez povznášejících sil a záře, jež tají Tvoje líce
a bez pojiva Tvého vlasu, jenž tisícerou skrývá krásu,
by láska marně sonet pěla a duše navždy oněměla.
A moře smutku kol a v srdci žal a v srdci žal…
Jsem nesen k Tobě, vysněnému, nemám stání,
když se Tvůj úsměv ke mně snáší bez ustání
a víry citů obří val a skály probořily
a touhy mé se ve Tvou něhu ponořily.
A moře lásky kol a v srdci žár a v srdci žár!
III
Jsi z jiných sadů vůní bezbřehou,
kam modlám tíhne zrak, Tvé oči lnou,
a půvaby svými okrasou země,
jež v chorálech donesly se ke mně.
Jsi ochránkyní tužeb milenců,
když vplétáš si jaro do věnců,
a vánkem, jenž se jen tak mihne,
když mé srdce opět jihne.
Jsi bohyní lásky, řeklas - stůj,
když ve sny vstoupil obraz Tvůj,
a jemným pírkem Amorových křídel,
bych uchoval jej v nitru zřídel.
Jsi vášní s tváří sametu,
když líbáme se za letu,
a hvězdy jsou jistě v právu,
když řeknou:“M. v měsíčním hávu
je z jiných sadů vůní bezbřehou,
kam modlám tíhne zrak, její oči lnou.“
Je to snad vše, co básník napsat chtěl?
Ne! Ani zdaleka…jen…Tebou oněměl…
IV
Chtěl bych dát nahlas vědět světu,
jak může být muž ženou omámen,
vetkat své motto v nebi na vinětu,
jak zpitý jsem láskou, milovaná M.
Vím, je mnoho na povrchu zlatavého třpytu
a jen ten, kdo má lásku nejhlouběji skrytu,
si zasluhuje chvíle věčných blažeností,
klidně ať stín na všechnu se vrhne ctnost,
o to víc se lesku jeho srdce zhostí
a po jiném netouží, v jednom všeho dost.
Snad mne jen šálí marné pokušení,
přec cítím, kde nejsi Ty, nic není.
Já zapomněl jsem ještě povědět,
že jen čím jsi Ty, tím je mi svět.
V
Z večera, když spleen mě pohlcuje,
smutek nade mnou má moc,
když zívá mrzák, jenž život sluje,
volám Tebe, milá, o pomoc.
Tu rázem známé pohledy, jež planou,
mě naplňují svitem nebeským
a snáší ke mně bytost milovanou,
kdo ví krom Tebe, kde jsem a s kým.
Z milosti doteků Tvých rukou
jsem předivo lásky splet,
z vlasů, jež jak mocné řeky tekou,
prost všeho rodí se ve dvou let.
Tvůj hlas mi přináší ód přehršel,
jež pějí nezvratnou nadějí,
a k smrti úzko, já věren ji,
spleen se smutkem odešel.
